Nemilovaná

2. října 2017 v 21:17 | Dark woman |  Básně
Má mysl je zahlcena,
Myšlenkami na tebe.
Jednou chtěla bych tě mít jen pro sebe.
Být pro tebe cenná.
Každý tvůj dotek srdce mi trhá.
Přemýšlení o nás časem mým mrhá,
Protože vím, že mě niky nebudeš milovat,
Nikdy nebudeš ochoten své srdce mi darovat.
Udělala bych pro tebe všechno,
S tebou by to však ani nehlo,
Protože jsem jen nicka,
Nikoliv osoba tobě blízká.
Mojí mysl zatemňuje smutek,
Který je den ode dne větší,
Kéž by nad námi visel jiný rozsudek.
Život by byl pak hezčí..
Teď už vím, že všecko co se říká, je pravdou,
To že láska je velice bolestivá,
To že by teď smrt byla milostivá…
Obzvláště když prožíváte lásku neopětovanou.

Pomyšlení na to, že jsem jen samozřejmost,
na to že ke mně chováš lhostejnost,
to jsou pro mne muka,
pod kterými moje srdce puká.
Z očí mi stále stékají slzy,
Prolité jen pro tebe.
Doufám, že se setkáme brzy.

Že na chvíli zas vstoupím do nebe…
 

Jsem jen samozřejmost?

2. října 2017 v 21:14 | Dark woman |  Úvahy
Nevím, jak to dělám, že má vždy vše co napíšu tak depresivní vyznění, význam nebo kontext. Všimla jsem si toho už i na svých sociálních sítích, vždy když píšu, tak hodně depresivněji než-li mluvím. Možná má to slovní spojení "píši, tedy jsem" i jiný význam, něž to, že má psaní pro danou osobu hluboký význam. Třeba to znamená v mém případě to, že píši to, co jsem. Na veřejnosti můžu působit šťastně a vesele, i když zrovna nejsem a přitom v tu chvíli řešit na Facebooku nějakou vážnou věc. Tak nějak je pro mě snazší vyjadřovat pocity a vše to špatné, co se ve mně skrývá slovy psanými, něž-li mluvenými. Někdo by to mohl nazvat "schováváním za sociální sítě, nebo že je jednoduší něco někomu napsat, než říct." Já to nazývám tak jak to je, prostě píšu od srdce, tedy pravdu co si o sobě myslím, nemusím se přetvařovat jako normálně, nemusím se začít smát, abych to co si o sobě myslím zakamuflovala jako vtip. Vlastně se mohu obrátit i na mou tvorbu, nepíšu přece jen na sociálních sítích, ale i "tvořím" něco vlastního. Všechno zlé, smutné, depresivní, prostě vše negativní vkládám do svých básní. Ještě jsem nenapsala ani jednu veselou nebo prostě jen krásnou báseň. V každé z nich se zračí má bolest, mé strádání v životě. Mohla bych to nazvat takovou svou skříňkou, vše napíšu a tím to uzamknu v počítači a dál tomu nenechávám průchod, teda většinou. Nikdy nedokážu vyjádřit věci tak dobře slovy mluvenými jako těmi psanými. Je prostě jednodušší přicházet na ta správná slova, když máte čas na rozmyšlenou a netíží váš pohled vašeho posluchače. Netuším, jakou souvislost má tento úvod s tématem, ale to už je prostě projev mé paradoxní osobnosti.
Poslední dobou mě stále víc věcí a událostí nutí si o sobě myslet, že jsem jen samozřejmost. Někdy mám pocit, že vše co udělám nebo řeknu je prostě špatně nebo to pro nikoho nic neznamená. Lidé na mě zapomínají, teď už i členové rodiny, někteří zas jako by neviděli vše, co se pro ně snažím dělat. "Co dělám špatně?" Tuhle otázku si pokládám stále dokola. Odpověď zní: netuším. Opravdu se snažím, snažím se dělat vše pro to, aby se ostatní cítili dobře, aby měli o něco jednodušší život za cenu jednoduchosti toho mého. A přece jen je všechna tahle snaha k ničemu. Nikdo to nejspíš nedělá naschvál, ale stále víc mi někdo něčím dá nevědomky najevo, že vše co jsem udělala, neznamenalo nic. Někdy nejen že všechno nemá význam, ale jako by všichni doslova zapomněli, že tu pro ně jsem každý den, tak dlouho jak potřebují. Jako by zapomněli, že nějaká "Dark woman" (nechci zveřejňovat své pravé jméno) existuje, vše co udělala, řekla nebo teprve udělá, jako by nebylo.
Je to opravdu špatné, dohání mě to do větších a delších stádií smutku. Za posledních pár týdnů se toho stalo tolik, ta hromada negativních věcí nejen že mě srazila na dno, ale také mě posunula znovu na začátek, na začátek všech chyb, o kterých jsem si myslela, že se jich už nikdy nedopustím. Všichni mí staří démoni jsou zase živí a plně při síle aby ze mě mohli vysávat život. Všechno to zlé čeho jsem se zbavila, všechno na co jsem chtěla zapomenout je znovu tady. Tak dlouho jsem nebrečela, snad rok mi po tvářích neskanula jediná slza, jeden den jsem snad vyplakala rybník. Ostatní dny mám spíš na krajíčku, pořád se držím svého pravidla nebrečet. Tak dlouho jsem nevzala do úst jedinou cigaretu dnes jsem bohužel zase selhala a šla vykouřit rovnou dvě kamarádky. Nevím proč, ale vědomí že vdechuji dobrovolně smrt, mě celkem uklidňuje. A nakonec jsem tak dlouho odolávala a pak jsem si sáhla na to největší dno ze všech těchto špatných dnů. V rozmezí snad čtyř dnů jsem si stihla dvakrát ublížit. Můžu tedy prohlásit, že jsem zklamala. Jednou jsem brečela, dvakrát jsem si zapálila a dvakrát si ublížila. Nyní mé tělo tedy zdobí přibližně osm nových řezných ran plus jedna velká na srdíčku, která se zvětšuje každým dnem a to pokaždé když jsem zas a znova jen samozřejmostí. Možná to vše zní hrozně nahraně, vím jsou horší věci, jsou lidé, kteří mají větší problémy a sakra spousta lidí by dala všechno na světě za můj život. Je nespočet lidí, kteří jsou na tom bídně, ale necítí se věčně tak mizerně jako já. Upřímně? Sere mě to a dost, sere mě to, že nedokážu být šťastná, že se nedokážu cítit líp, když vím, že jiní jsou na tom hůř. Je to jeden z důvodů proč se nenávidím.
Závěr? Jsem na tom špatně, hodně špatně (myslím psychicky, nechci, aby to vyznělo tak, že jsem nějaká chudinka, která si neváží toho co má, ano vážím), snad jsem zase na začátku? Znovu se ze mě stane věčnej depkař? Nevím, jediné co vím je, že teď při mně stojí kamarádka (říkejme jí slečna K.G.) , která ví vše a která mi pomohla se zbavit mých ostrých "kamarádek" a také kamarádka (říkejme jí slečna S.H.) , která sice neví vše, ale je vždy ochotná jít si se mnou zapálit a řešit vše od filozofických otázek až po ty největší kraviny, jako je například náš opravdu pohledný učitel angličtiny. Byla jsem, jsem a vždy asi budu pro většinu ostatních samozřejmost a občas i pro ty nejbližší. Je nutné však rozlišovat mezi samozřejmostí a občasným zapomenutím. Samozřejmost je strašná rána, která jen tak nepřebolí. Občasné zapomenutí je normální zvyk u kamarádů. Když jste spolu tak dlouho, už to prostě někdy berete jako samozřejmost, nebo zapomenete na nějaké věci, ale vážíte si svého přítele a váš přítel si váží vás. Dá se to třeba přirovnat k tomu, když se cítíte na dně, depkaříte a jednoduše zapomenete, že nejste úplně sami. Že máte někoho, komu na vás alespoň trochu záleží, v této chvíli si to prostě nepřipustíte a máte pocit, že jste nicka. Pak přijde ta část, kdy přemýšlíte nad tím, jestli si ublížit nebo ne. Nakonec se rozhodnete, že ano, jdete tedy pro předmět, který vám má ulevit fyzickou bolestí od té psychické. Chvíli před vykonáním této rutiny, nebo zlozvyku, říkejte si tomu, jak chcete, se ale zarazíte a na malou chvíli si vzpomenete na přítele, na tu osobu které na vás možná záleží? Pak ale zlo zvítězí nad dobrem, vy zapudíte tuto myšlenku, řeknete si, že mu na vás stejně nezáleží a uděláte to. Pak jen litujete a bojíte se, že na to přijde. Že z vás bude zklamaný. Když se přinutíte mu o tom říct a je to dobrý přítel, tak to přijme, v tom lepším případě vás vyslechne a zbaví vás toho. Nebo mu třeba vy dáte ty sračky, aby se jich zbavil, protože vy sami jste prostě slabí a nedokážete to vyhodit. Sice pak přijde něco jako "absťák" ale když se to překoná, je to zase lepší. Mám jen strach, že se jednou zvednu a půjdu si obstarat nové "kamarádky" nebo použiju prostě nůž. To už je otázka vůle… Bohužel u mě má vůle den ode dne slábne. Nevím jestli se k tomu znovu vrátím.. nevím jestli se někdy pokusím zabít. Prostě nevím. Jediné co vím je, že budu vždy někým přehlížena a vždy budu pro někoho samozřejmost. Ale! Dovolím si, a to je u mě opravdu nezvyklé, trochu optimismu a řeknu tohle: i když tu bude vždycky hromada lidí, kteří budou vždy přehlížet vše, co se snažím dělat správně a čím se jim snažím pomoci, vím (a to je poprvé v životě, kdy jsem si tím jistá), že tu pro mě bude alespoň jedna osůbka, tedy slečna K.G. , která i když mě zná celkem krátkou chvíli, stojí vždy při mně. Přes všechny sračky, kterými si se mnou denně prochází a které o mně ví, je tu stále se mnou. Za což jsem jí neskonale vděčná.


Teď už jen doufám, že nikdy nebudu samozřejmostí pro někoho, koho miluji..

Hudba

29. září 2017 v 15:53 | Dark woman |  Úvahy
Nevím, zda uspořádání tohoto "slohu" odpovídá zrovna úvaze, ale dejme tomu že ano, přece jenom pořád se učím a jiný slohový útvar mě nenapadá. Možná bych tohle neměla brát jako slohovou práci, protože to stejně nikdo neznámkuje a téma není zadané, jen prostě nevím, co jiného by to mohlo být. Jak už název vypovídá, dnes bych se chtěla zabývat hudbou, nebo spíš tím co pro mě hudba znamená. Tohle téma mě napadlo hned dnes, takže je to celkem čerstvé. Prostě jsem jen tak seděla za svým klavírem, snažíc se naučit nějaké skladby. Samozřejmě i po dvouhodinovém boji s notami jsem to vzdala, jako obvykle jsem neudělala moc velký pokrok, což mě duševně a psychicky ničí.
Tak tedy, co pro mě znamená hudba? Je to věc, která mě doprovází životem, něco bez čeho si nedokážu představit své bytí. Ať už je to můj společník v osamělých chvílích, či psycholog který se zabývá mými "problémy". Hudba, stejně jako čtení a malování byly vždy způsoby jak uniknout z reality. Nejvíc mi pomáhá hudba, někdy je opravdu jednoduché nasadit si sluchátka, pustit nějakou písničku a prostě zmizet někam jinam. Někdy si člověk ani neuvědomuje, že má sluchátka nebo kde se nachází (můj případ, někdy prostě zapomenu, že mám sluchátka a neuvědomuju si, že ta hudba nepatří k venkovnímu světu). Vždy jsem byla na všechno tak nějak "sama" ne že bych neměla vůbec žádné kamarády, spíš jsem s nimi nemohla nic řešit, většinou se mi za vše vysmáli. Měla jsem tedy hudbu. Spoustu písniček, které popisovali to, jak se právě cítím, nebo různé etapy z mého života. Je to až neuvěřitelné jak v některých textech písní nacházím sama sebe. Ale není to celé jen pozitivní, je to trochu děsivé, leč pravdivé do jak hluboké deprese mě dokáží některé písničky nebo jen hudba dostat. Člověk najednou začne přemýšlet, přemítá nad minulostí, budoucností a v nejhorším případě sám nad sebou. U mě je to všechno dohromady. Většinou si pustím veselou hudbu, když mám dobrou náladu a smutnou, depresivní když mám náladu špatnou. Protože i kdybych si pustila sebevíc sluníčkovou písničku v depresivní chvilce, jak mi někteří lidé radili, stejně by mi přišla smutná. Nevím, jestli jsem jen divná nebo mám divné stavy, možná je to všechno normální, každopádně to tak je a asi s tím nikdy nic neudělám. Hudba je snad ta nejvíc emocionální věc, co se mě týče. Neříkám, že jsem až takovej cíťa že mě každá druhá písnička rozbrečí, ale když je ta správná chvíle a správná hudba, dokáže to ve mně vyvolat lehce ubrečenou reakci. To se však stalo jednou nanejvýš dvakrát. Možná jsem opravdu emocionálně nevyzrálá a chladná. Něco jako šutr, prostě tvrdej, chladnej šutr, kterej skoro nebrečí, nedokáže být dlouhodobě šťastný ani se jen tak z ničeho nic usmívat. Každopádně (ačkoliv to bude znít paradoxně, což vlastně vysvětluji v předešlém slohu) je pro mě hudba, přesněji tedy hra na klavír formou terapie. Když se cítím špatně, nebo mám depku, něco zlého se mi stalo, prostě cokoliv, vždy sednu za svůj klavír a začnu hrát. Většinou zase hraju depresivní skladby, protože ty veselé se prostě k dané situaci a pocitům nehodí. Nevím prostě mi to nepřijde jako východisko ze situace. Nehledám přece rozveselení a nějakou falešnou představu štěstí. Ne hledám především pochopení v mé trýznivé situaci, v mém srdcebolu… Proto asi poslouchám jen smutnou a depresivní hudbu a především proto ji taky hraji, když se cítím na nic a mám chuť skočit pod vlak, který snad každých dvacet minut projíždí kolem našeho domu. Vždy když mě přepadne tento stav skleslosti prostě hraju, nemyslím na nic a hraju tak dlouho jak jen to jde, netrénuju, prostě hraju, co už umím, co mě baví, co mi pomáhá, co mě chápe.
Hraju klidně dvě hodiny v kuse někdy tři, dokud nemám ruce v jednom ohni, v jedné nepřekonatelné křeči, ale i přes tohle všechno hraju dál, ta bolest je někdy opravdu osvobozující. Vím, že bych tohle dělat neměla, jednou mi v ruce něco praskne a už si třeba nikdy nezahraju, ale i tento risk je to co mě žene dál. Člověk nikdy neví a chce se zbavit své vnitřní duševní bolesti bolestí fyzickou. Horší však je, a to se stává velice často, když mám tento stav večer, ne-li v noci. To už totiž nemohu hrát, nemohu si takzvaně zajít na svoji "terapii" musím se s tím zkrátka vyrovnat sama. V takových chvílích myslívám na nejhorší, na to že znova udělám něco špatného, něco po čem mi zůstanou jizvy. Nebo že udělám něco osvobozujícího, leč poetického avšak nepřípustného pro okolí, tedy sebevraždu. Což jak mě teď napadá je další skvělé téma na sloh.

Abych tohle plácání nějak zakončila, hudba je mi vším, je to můj přítel můj terapeut, mé tajné odlehlé místečko kam mohu zavítat v těch nejhorších chvílích a nikdo mě tam nebude soudit. Místo kde naleznu pochopení. Místo kde můžu být sama sebou a nikdo mi nevyvrací to, co si o sobě myslím. Protože vím, že nejsem dobrá, nejsem hezká, chytrá ani nadaná. Neumím psát, malovat ani hrát na klavír, ve všem jsem průměrná až podprůměrná, podle mého jednoduše strašná. Když něco takového pronesu společnost však odvětí okamžitě opak, protože je to tak už dané a čeká se to od ostatních, že vás budou opíjet lži, jen aby od vás měli pokoj. Jenže vy jim stejně nikdy neuvěříte a budete si myslet své. Ostatní mi můžou říkat, že jsem hezká, chytrá a třeba hezky hraju na klavír, ale skutečnost bude vždy jiná a to taková že nejsem nadaná a už vůbec ne chytrá. Jsem nic. A tato moje osobní pravda je přijata jen ve světě hudby, v písních ve kterých se snad zpívá o mně, až tak moc jsou pravdivé.. "but I´m a creep, I´m a weirdo, what the hell I´m doing here? I don´t belong here…
 


Smějící se stvůra

29. září 2017 v 15:42 | Dark woman |  Básně
Rty smáčené krví měla,
proč jen se tak zohyzdila?
zastavit svou ruku chtěla,
nakonec se k tomu nepřiměla...
Svou lidskost navždy zazdila.
Neztratila nic, jen krásu svou,
která stejně pomíjivá je a vždy bude.
Nic jiného než plížení ve stínech jí teď nezbude.
Temné myšlenky mysl jí rvou.
Však ona se usmívá a navždy usměvavá zůstane.
nedokáže se přestat smát.
Svou duši na kousky rvát.
Nakonec její vnitřní boj ustane
a její nové já tu zůstane...
Zrodila se stvůra,
jedna velká noční můra.
Ve tmě se plížící,
po krvi lačnící.
Na tváři velký škleb,

dívka ženoucí se vpřed.

Paradoxní osobnost

26. září 2017 v 21:14 | Dark woman |  Úvahy
Jednou v noci jsem tak přemýšlela nad tím, jaké téma bych si vybrala, kdybych dostala zadaný slohový útvar: "úvaha" a mohla si vybrat vlastní téma, tedy mít volnost a moci psát o čemkoliv. Když jsem tak bádala ve svém depresivním já, narazila jsem na něco, co mi přišlo zajímavé ke zpracování. Můj sloh se tedy bude zabývat pojmem "paradox".
Proč se chci zabývat právě tímto slovem? Odpověď je jednoduchá, jelikož je s ním spojena celá má osobnost, můj život a vše kolem mě. Spousta lidí se nad tímto "prohlášením" mohla zděsit, avšak není na tom nic zvláštního. Je to možná jen můj ojedinělý případ, což je podle mého spíš nepravda než pravda, protože po světě přeci chodí sedm miliard lidí, někdo na tom musí být podobně jako já. Přece jen je tu miliarda lepších lidí, je tu spousta lidí, kteří jsou nadanější, chytřejší, hezčí, zajímavější, atd. tak proč by tu nebyl někdo kdo je podobně paradoxní jako má maličkost? Nejdřív bych, ale asi místo tohohle plácání okolo měla upřesnit, co tento pojem znamená. Tedy paradox je slovo, jehož skrytý význam je protiklad, nebo alespoň tak to chápu já. Je to v podstatě název pro dvě věci, které sami sebe vyvrací, jsou oproti sobě tedy protikladné a nelogické když jsou prováděny zároveň. Pokud byste po mně požadovali přesnější definici, ta zní takto "tvrzení, které spojuje pojmy nebo výroky v běžném slova smyslu si odporující v neočekávaný, překvapivý, ale smysluplný celek. Nesmyslnost paradoxu je pouze zdánlivá." Já sama se považuji za paradoxního člověka, moje osoba je jeden velký protiklad. Pro mě je to již několikrát zmíněný paradox, ale co člověk to jiný názor. Např. moje kamarádka to spíš bere jako jakousi mou "vnitřní nevyrovnanost" která je důsledkem mých častých depresí a smutku. Otázkou tedy je, může člověk, který je jeden velký protiklad žít normálním životem, aniž by to mělo vliv na jeho psychiku? Může se stát, že postupem času dojde k rozdělení osobnosti? Odpověď na tyto otázky neznám, nejraději bych řekla, že odpověď zní vždy ne, ale nemohu vyvrátit, že postupem času nebude mít toto mé chování vliv na moji psychiku. Možná že právě toto je důvod některých mých takříkajíc "problémů". Třeba to že jsem vnitřně nevyrovnaná, pro někoho možná nerozhodná a pro mě paradoxní má vliv na to že často upadám do stavu skleslosti. Ale to jsou vše jen dohady. Pokud vás zajímá v čem přesně spočívají mé paradoxy, tak odpověď zní: skoro ve všem. Ať už v hudbě kdy mám ráda jak tvrdší metal, tak mám i skrytou vášeň pro vážnou hudbu. Také se to projevuje v literatuře, jsem člověk, který miluje poezii a zároveň nepohrdne drastickou kriminálkou. Ach ano jsem pro společnost trochu vyvrhel, ne že by byli odtažití kvůli mé nevyrovnanosti, spíš je děsí můj zevnějšek. Slovy mého ředitele z prvního stupně "obléká se trochu výstředně, tak zvláštně". Na lidi to nedělá dobrý dojem. Ale i přes to že možná v černém oblečení, obojcích a černými vlasy mohu působit děsivě a hrůzně, jsem člověk, který má city, který chce a je jeho největší touhou pomáhat lidem. Celý můj život směřuje jen k jednomu a to pomáhání druhým. Bohužel mě lidé vidí jako zrůdu, člověka, který chce lidem ubližovat, bohužel to je problém celé společnosti… Soudí podle zevnějšku ne podle srdce. Třeba cituji svoji bývalou spolužačku z Ukrajiny "Julie ty jíš děti? Ubližuješ lidem? Jsi nechutná". Netvrdím že mám dobré srdce.. nepřipadám si jako dobrý člověk, ale věřte mi snažím se být. Snažím se opravdu ze všech sil, i když vím, že na spoustu věcí nemám, vlastně nemám skoro na nic, tak se snažím a přes všechny pády se zvedám a jdu dál. Možná je pro lidi těžké pochopit moji protikladnost. Dokážu být citově chladná i velice přecitlivělá, nevím, zda ve mně žijí dvě osobnosti které se přou o to která zvítězí a proto někdy prožívám špatné stavy, ve kterých mám nutkání všechno skončit a prostě se jít zabít. Jediné co opravdu vím je to, že bych neměnila, nechci být jen jednou osobností.
Nechci být buď metalistka s temnou duší nebo přecitlivělá básnířka. Protože každá z těchto dvou osobností mi dává to nejlepší. Díky tomuhle si možná dokážu víc rozumět s lidmi, sice s nimi neumím navazovat vztahy (projev temné části mě), ale zase se jim vždy snažím pomoct (poetická část). Nevím, zda mě tohle vše jednou dožene k sebevražde od které jsem nebyla nikdy daleko, nebo mě to nakonec posílí a udělá ze mě lepšího člověka. Možná díky těmto dvěma "lidem" žijících ve mně budu jednou skvělá osoba, kterou mají lidi rádi, které se nikdo nebojí. Možná jednou budu sebevědomá a zbavím se svých komplexů. Bohužel toto je spíš to poetické zakončení, protože myslím, že mi jednou opravdu hrábne z toho všeho. Z toho jak se honím za, pro mě, nedosažitelnými cíli. Jen málo kdo v mém okolí věří, že svých snů dosáhnu, protože co si budeme nalhávat jsem opravdu vadná. Nikdy nebudu skvěle hrát na klavír, nebudu nikdy chytrá, zajímavá, vtipná, krásná, atd. Vždy u mě budou převládat špatné vlastnosti z obou mých vnitřních "kámošů". Možná je to prokletí, možná jen velká životní zkouška? Mám si snad vybrat jestli budu dobrá nebo zlá? Opravdu nevím. Čím déle píšu tuhle úvahu, tím víc si připadám ztracená ve vlastních myšlenkách a slovech. Nejspíš tohle nebude nakonec dávat žádný smysl. Což je další příklad mé paradoxní osobnosti, vždy mluvím tak že to většině lidem nedává smysl, jednu chvíli tak a pak onak, možná zaráz uvažují mé jiné já?
Myslím že není špatné být tou "paradoxní osobou" jen je důležité se s tím umět vyrovnat a nebránit se věcem, které se ve vás bijí. Je lepší je pustit ven, být divná je pro mě lepší než si vybírat jednu osobnost a nebýt s ní úplně spřízněná (myšleno osobnost uvnitř mě). Nemohu o sobě říct, že jsem šťastná, možná tenhle sloh tak nějak vyzařoval to, že jsem sama se sebou spokojená, ale to je jen omyl. Nedokážu být ve svém životě dlouhodobě šťastná, stejně tak nedokážu pořádně navazovat dlouhodobé vztahy mezi lidmi. Jsem člověk plný komplexů s nízkým sebevědomím. Jsem věčný pesimista, co se mě týče, avšak optimista pro ostatní. Nechci být negativní v jejich problémech, naopak je nad ně povznést. Jsem sama se sebou nevyrovnaná, vedu vnitřní boje a už se ani nikam neřadím. Dřív jsem pořád potřebovala někam patřit, párkrát jsem změnila styl chování i hudby, vždy jsem se řadila do nějaké skupiny. Ať už rastafariánů nebo metalistů. Teď mohu prohlásit, že nepatřím nikam. Jsem jen já, nemůžu o sobě říct že jsem stoprocentní metalistka nebo gotička. Že jsem snad hipster. Nejsem ani emařka. Nejsem vlastně nic. Nemám zařazení, což je způsobeno mou protikladností. Kam mě zařadit? Nikdo neví. Metalisti přece nesmí být tak nápomocní a poetičtí (tím netvrdím, že to tak je, je to jen nadsázka), básníci jsou zase jemné umělecké duše (taky to tak vždy nemusí být). Jen já sama a asi ani ostatní pořádně neví kam mě zařadit. Klub paradoxních lidí jaksi neexistuje. Nezbývá tedy než být prostě to malé nic, co se snaží některé věci změnit, to nic co je prostě samo sebou a nehledí na názory ostatních. Jistě některé věci se mě dotýkají, ale kvůli tomu se hned nehodlám měnit. Radši si kvůli tomu pobrečím, než být zařazena do kolonky, ve které mám určené jak se mám chovat.

Takže pokud tento sloh dával alespoň místy smysl, doufám že nějaký paradoxní člověk, který si ho přečte bude vědět že není sám…

Smrt

24. září 2017 v 22:50 | Dark woman |  Básně
Nemůžeme uniknout z jejich spárů,
naše mysl je plná svárů.
Máme z ní strach,
bojíme se, že promění nás v prach.
Většina z nás o ní mluvit nechce,
možná je to dobře,
nejde o ní mluvit tak lehce.
Každý z nás myšlenku na ni popře.
Však všichni víme, že je v každém z nás,
A pokud utečeme, přijde zas....

Bez názvu

24. září 2017 v 21:33 | Dark woman |  Básně
Každé ráno když se vzbudím
a večer když usínám
po světě si stále chodím
jak mrtvola obživlá.
Všechny jsem už ztratila
a svůj život zmařila.
Stále čekám na svou spásu,
nebo na tu věčnou krásu.
Ať už v nebi nebo v pekle,
stojím si tu jenom vztekle.
Pomoci se nedočkám,
na lásku si nepočkám.
A tak sbohem pravím vám
v pekle vás uvítám.
V kaluži krve topí se údy
do pekla odešla duše zrůdy.
A to už je konec života mého
v pekle se smaží mé krvavé tělo.

Kam dál