Hudba

29. září 2017 v 15:53 | Dark woman |  Úvahy
Nevím, zda uspořádání tohoto "slohu" odpovídá zrovna úvaze, ale dejme tomu že ano, přece jenom pořád se učím a jiný slohový útvar mě nenapadá. Možná bych tohle neměla brát jako slohovou práci, protože to stejně nikdo neznámkuje a téma není zadané, jen prostě nevím, co jiného by to mohlo být. Jak už název vypovídá, dnes bych se chtěla zabývat hudbou, nebo spíš tím co pro mě hudba znamená. Tohle téma mě napadlo hned dnes, takže je to celkem čerstvé. Prostě jsem jen tak seděla za svým klavírem, snažíc se naučit nějaké skladby. Samozřejmě i po dvouhodinovém boji s notami jsem to vzdala, jako obvykle jsem neudělala moc velký pokrok, což mě duševně a psychicky ničí.
Tak tedy, co pro mě znamená hudba? Je to věc, která mě doprovází životem, něco bez čeho si nedokážu představit své bytí. Ať už je to můj společník v osamělých chvílích, či psycholog který se zabývá mými "problémy". Hudba, stejně jako čtení a malování byly vždy způsoby jak uniknout z reality. Nejvíc mi pomáhá hudba, někdy je opravdu jednoduché nasadit si sluchátka, pustit nějakou písničku a prostě zmizet někam jinam. Někdy si člověk ani neuvědomuje, že má sluchátka nebo kde se nachází (můj případ, někdy prostě zapomenu, že mám sluchátka a neuvědomuju si, že ta hudba nepatří k venkovnímu světu). Vždy jsem byla na všechno tak nějak "sama" ne že bych neměla vůbec žádné kamarády, spíš jsem s nimi nemohla nic řešit, většinou se mi za vše vysmáli. Měla jsem tedy hudbu. Spoustu písniček, které popisovali to, jak se právě cítím, nebo různé etapy z mého života. Je to až neuvěřitelné jak v některých textech písní nacházím sama sebe. Ale není to celé jen pozitivní, je to trochu děsivé, leč pravdivé do jak hluboké deprese mě dokáží některé písničky nebo jen hudba dostat. Člověk najednou začne přemýšlet, přemítá nad minulostí, budoucností a v nejhorším případě sám nad sebou. U mě je to všechno dohromady. Většinou si pustím veselou hudbu, když mám dobrou náladu a smutnou, depresivní když mám náladu špatnou. Protože i kdybych si pustila sebevíc sluníčkovou písničku v depresivní chvilce, jak mi někteří lidé radili, stejně by mi přišla smutná. Nevím, jestli jsem jen divná nebo mám divné stavy, možná je to všechno normální, každopádně to tak je a asi s tím nikdy nic neudělám. Hudba je snad ta nejvíc emocionální věc, co se mě týče. Neříkám, že jsem až takovej cíťa že mě každá druhá písnička rozbrečí, ale když je ta správná chvíle a správná hudba, dokáže to ve mně vyvolat lehce ubrečenou reakci. To se však stalo jednou nanejvýš dvakrát. Možná jsem opravdu emocionálně nevyzrálá a chladná. Něco jako šutr, prostě tvrdej, chladnej šutr, kterej skoro nebrečí, nedokáže být dlouhodobě šťastný ani se jen tak z ničeho nic usmívat. Každopádně (ačkoliv to bude znít paradoxně, což vlastně vysvětluji v předešlém slohu) je pro mě hudba, přesněji tedy hra na klavír formou terapie. Když se cítím špatně, nebo mám depku, něco zlého se mi stalo, prostě cokoliv, vždy sednu za svůj klavír a začnu hrát. Většinou zase hraju depresivní skladby, protože ty veselé se prostě k dané situaci a pocitům nehodí. Nevím prostě mi to nepřijde jako východisko ze situace. Nehledám přece rozveselení a nějakou falešnou představu štěstí. Ne hledám především pochopení v mé trýznivé situaci, v mém srdcebolu… Proto asi poslouchám jen smutnou a depresivní hudbu a především proto ji taky hraji, když se cítím na nic a mám chuť skočit pod vlak, který snad každých dvacet minut projíždí kolem našeho domu. Vždy když mě přepadne tento stav skleslosti prostě hraju, nemyslím na nic a hraju tak dlouho jak jen to jde, netrénuju, prostě hraju, co už umím, co mě baví, co mi pomáhá, co mě chápe.
Hraju klidně dvě hodiny v kuse někdy tři, dokud nemám ruce v jednom ohni, v jedné nepřekonatelné křeči, ale i přes tohle všechno hraju dál, ta bolest je někdy opravdu osvobozující. Vím, že bych tohle dělat neměla, jednou mi v ruce něco praskne a už si třeba nikdy nezahraju, ale i tento risk je to co mě žene dál. Člověk nikdy neví a chce se zbavit své vnitřní duševní bolesti bolestí fyzickou. Horší však je, a to se stává velice často, když mám tento stav večer, ne-li v noci. To už totiž nemohu hrát, nemohu si takzvaně zajít na svoji "terapii" musím se s tím zkrátka vyrovnat sama. V takových chvílích myslívám na nejhorší, na to že znova udělám něco špatného, něco po čem mi zůstanou jizvy. Nebo že udělám něco osvobozujícího, leč poetického avšak nepřípustného pro okolí, tedy sebevraždu. Což jak mě teď napadá je další skvělé téma na sloh.

Abych tohle plácání nějak zakončila, hudba je mi vším, je to můj přítel můj terapeut, mé tajné odlehlé místečko kam mohu zavítat v těch nejhorších chvílích a nikdo mě tam nebude soudit. Místo kde naleznu pochopení. Místo kde můžu být sama sebou a nikdo mi nevyvrací to, co si o sobě myslím. Protože vím, že nejsem dobrá, nejsem hezká, chytrá ani nadaná. Neumím psát, malovat ani hrát na klavír, ve všem jsem průměrná až podprůměrná, podle mého jednoduše strašná. Když něco takového pronesu společnost však odvětí okamžitě opak, protože je to tak už dané a čeká se to od ostatních, že vás budou opíjet lži, jen aby od vás měli pokoj. Jenže vy jim stejně nikdy neuvěříte a budete si myslet své. Ostatní mi můžou říkat, že jsem hezká, chytrá a třeba hezky hraju na klavír, ale skutečnost bude vždy jiná a to taková že nejsem nadaná a už vůbec ne chytrá. Jsem nic. A tato moje osobní pravda je přijata jen ve světě hudby, v písních ve kterých se snad zpívá o mně, až tak moc jsou pravdivé.. "but I´m a creep, I´m a weirdo, what the hell I´m doing here? I don´t belong here…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama