Jsem jen samozřejmost?

2. října 2017 v 21:14 | Dark woman |  Úvahy
Nevím, jak to dělám, že má vždy vše co napíšu tak depresivní vyznění, význam nebo kontext. Všimla jsem si toho už i na svých sociálních sítích, vždy když píšu, tak hodně depresivněji než-li mluvím. Možná má to slovní spojení "píši, tedy jsem" i jiný význam, něž to, že má psaní pro danou osobu hluboký význam. Třeba to znamená v mém případě to, že píši to, co jsem. Na veřejnosti můžu působit šťastně a vesele, i když zrovna nejsem a přitom v tu chvíli řešit na Facebooku nějakou vážnou věc. Tak nějak je pro mě snazší vyjadřovat pocity a vše to špatné, co se ve mně skrývá slovy psanými, něž-li mluvenými. Někdo by to mohl nazvat "schováváním za sociální sítě, nebo že je jednoduší něco někomu napsat, než říct." Já to nazývám tak jak to je, prostě píšu od srdce, tedy pravdu co si o sobě myslím, nemusím se přetvařovat jako normálně, nemusím se začít smát, abych to co si o sobě myslím zakamuflovala jako vtip. Vlastně se mohu obrátit i na mou tvorbu, nepíšu přece jen na sociálních sítích, ale i "tvořím" něco vlastního. Všechno zlé, smutné, depresivní, prostě vše negativní vkládám do svých básní. Ještě jsem nenapsala ani jednu veselou nebo prostě jen krásnou báseň. V každé z nich se zračí má bolest, mé strádání v životě. Mohla bych to nazvat takovou svou skříňkou, vše napíšu a tím to uzamknu v počítači a dál tomu nenechávám průchod, teda většinou. Nikdy nedokážu vyjádřit věci tak dobře slovy mluvenými jako těmi psanými. Je prostě jednodušší přicházet na ta správná slova, když máte čas na rozmyšlenou a netíží váš pohled vašeho posluchače. Netuším, jakou souvislost má tento úvod s tématem, ale to už je prostě projev mé paradoxní osobnosti.
Poslední dobou mě stále víc věcí a událostí nutí si o sobě myslet, že jsem jen samozřejmost. Někdy mám pocit, že vše co udělám nebo řeknu je prostě špatně nebo to pro nikoho nic neznamená. Lidé na mě zapomínají, teď už i členové rodiny, někteří zas jako by neviděli vše, co se pro ně snažím dělat. "Co dělám špatně?" Tuhle otázku si pokládám stále dokola. Odpověď zní: netuším. Opravdu se snažím, snažím se dělat vše pro to, aby se ostatní cítili dobře, aby měli o něco jednodušší život za cenu jednoduchosti toho mého. A přece jen je všechna tahle snaha k ničemu. Nikdo to nejspíš nedělá naschvál, ale stále víc mi někdo něčím dá nevědomky najevo, že vše co jsem udělala, neznamenalo nic. Někdy nejen že všechno nemá význam, ale jako by všichni doslova zapomněli, že tu pro ně jsem každý den, tak dlouho jak potřebují. Jako by zapomněli, že nějaká "Dark woman" (nechci zveřejňovat své pravé jméno) existuje, vše co udělala, řekla nebo teprve udělá, jako by nebylo.
Je to opravdu špatné, dohání mě to do větších a delších stádií smutku. Za posledních pár týdnů se toho stalo tolik, ta hromada negativních věcí nejen že mě srazila na dno, ale také mě posunula znovu na začátek, na začátek všech chyb, o kterých jsem si myslela, že se jich už nikdy nedopustím. Všichni mí staří démoni jsou zase živí a plně při síle aby ze mě mohli vysávat život. Všechno to zlé čeho jsem se zbavila, všechno na co jsem chtěla zapomenout je znovu tady. Tak dlouho jsem nebrečela, snad rok mi po tvářích neskanula jediná slza, jeden den jsem snad vyplakala rybník. Ostatní dny mám spíš na krajíčku, pořád se držím svého pravidla nebrečet. Tak dlouho jsem nevzala do úst jedinou cigaretu dnes jsem bohužel zase selhala a šla vykouřit rovnou dvě kamarádky. Nevím proč, ale vědomí že vdechuji dobrovolně smrt, mě celkem uklidňuje. A nakonec jsem tak dlouho odolávala a pak jsem si sáhla na to největší dno ze všech těchto špatných dnů. V rozmezí snad čtyř dnů jsem si stihla dvakrát ublížit. Můžu tedy prohlásit, že jsem zklamala. Jednou jsem brečela, dvakrát jsem si zapálila a dvakrát si ublížila. Nyní mé tělo tedy zdobí přibližně osm nových řezných ran plus jedna velká na srdíčku, která se zvětšuje každým dnem a to pokaždé když jsem zas a znova jen samozřejmostí. Možná to vše zní hrozně nahraně, vím jsou horší věci, jsou lidé, kteří mají větší problémy a sakra spousta lidí by dala všechno na světě za můj život. Je nespočet lidí, kteří jsou na tom bídně, ale necítí se věčně tak mizerně jako já. Upřímně? Sere mě to a dost, sere mě to, že nedokážu být šťastná, že se nedokážu cítit líp, když vím, že jiní jsou na tom hůř. Je to jeden z důvodů proč se nenávidím.
Závěr? Jsem na tom špatně, hodně špatně (myslím psychicky, nechci, aby to vyznělo tak, že jsem nějaká chudinka, která si neváží toho co má, ano vážím), snad jsem zase na začátku? Znovu se ze mě stane věčnej depkař? Nevím, jediné co vím je, že teď při mně stojí kamarádka (říkejme jí slečna K.G.) , která ví vše a která mi pomohla se zbavit mých ostrých "kamarádek" a také kamarádka (říkejme jí slečna S.H.) , která sice neví vše, ale je vždy ochotná jít si se mnou zapálit a řešit vše od filozofických otázek až po ty největší kraviny, jako je například náš opravdu pohledný učitel angličtiny. Byla jsem, jsem a vždy asi budu pro většinu ostatních samozřejmost a občas i pro ty nejbližší. Je nutné však rozlišovat mezi samozřejmostí a občasným zapomenutím. Samozřejmost je strašná rána, která jen tak nepřebolí. Občasné zapomenutí je normální zvyk u kamarádů. Když jste spolu tak dlouho, už to prostě někdy berete jako samozřejmost, nebo zapomenete na nějaké věci, ale vážíte si svého přítele a váš přítel si váží vás. Dá se to třeba přirovnat k tomu, když se cítíte na dně, depkaříte a jednoduše zapomenete, že nejste úplně sami. Že máte někoho, komu na vás alespoň trochu záleží, v této chvíli si to prostě nepřipustíte a máte pocit, že jste nicka. Pak přijde ta část, kdy přemýšlíte nad tím, jestli si ublížit nebo ne. Nakonec se rozhodnete, že ano, jdete tedy pro předmět, který vám má ulevit fyzickou bolestí od té psychické. Chvíli před vykonáním této rutiny, nebo zlozvyku, říkejte si tomu, jak chcete, se ale zarazíte a na malou chvíli si vzpomenete na přítele, na tu osobu které na vás možná záleží? Pak ale zlo zvítězí nad dobrem, vy zapudíte tuto myšlenku, řeknete si, že mu na vás stejně nezáleží a uděláte to. Pak jen litujete a bojíte se, že na to přijde. Že z vás bude zklamaný. Když se přinutíte mu o tom říct a je to dobrý přítel, tak to přijme, v tom lepším případě vás vyslechne a zbaví vás toho. Nebo mu třeba vy dáte ty sračky, aby se jich zbavil, protože vy sami jste prostě slabí a nedokážete to vyhodit. Sice pak přijde něco jako "absťák" ale když se to překoná, je to zase lepší. Mám jen strach, že se jednou zvednu a půjdu si obstarat nové "kamarádky" nebo použiju prostě nůž. To už je otázka vůle… Bohužel u mě má vůle den ode dne slábne. Nevím jestli se k tomu znovu vrátím.. nevím jestli se někdy pokusím zabít. Prostě nevím. Jediné co vím je, že budu vždy někým přehlížena a vždy budu pro někoho samozřejmost. Ale! Dovolím si, a to je u mě opravdu nezvyklé, trochu optimismu a řeknu tohle: i když tu bude vždycky hromada lidí, kteří budou vždy přehlížet vše, co se snažím dělat správně a čím se jim snažím pomoci, vím (a to je poprvé v životě, kdy jsem si tím jistá), že tu pro mě bude alespoň jedna osůbka, tedy slečna K.G. , která i když mě zná celkem krátkou chvíli, stojí vždy při mně. Přes všechny sračky, kterými si se mnou denně prochází a které o mně ví, je tu stále se mnou. Za což jsem jí neskonale vděčná.


Teď už jen doufám, že nikdy nebudu samozřejmostí pro někoho, koho miluji..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama